Je spousta různých skupin, které se hlásí k buddhismu – někdy jim říkáme théraváda, jindy Zen, někdy lesní mniši, jindy Kaisenovci, někdy Dogen Sangha a taky jsem se setkal s komickým názvem Luetchfordovci. Tyhle různé skupiny nosí různé obleky a mají různé zvyky ohledně meditace, zpívání súter, jinak jedí a podobně. Takže narážím často na určitou tendenci odmítat tahle dělení, lidé neradi slyší, když jedna skupina kritizuje druhou nebo jeden učitel kritizuje jiné učitele. Zdá se, že takové třenice a rozdíly v oblékání a v předpisech znamenají, že tu nikdo buddhismu nerozumí. Buddha Gótama určitě nebyl takový hnidopich a dogmatik a nemyslel si, že buddhismus se musí dělat přesně takhle a ne jinak. Někdo říká, že buddhismus je nesmysl a že Buddha byl prostě osvícený člověk, který něco učil, ale neměl v úmyslu zakládat nějaké náboženství, natož rozdělit své učení na mnoho nejrůznějších odvětví a skupin a radit jim, aby se navzájem ostošest kritizovali a hádali se, kdo je lepší. Někdo si může říct, že Buddha se obrací v hrobě, nebo v nebi, nebo kdekoliv si představujete, že je, když vidí, jak se jeho učení rozmělnilo na tolik škol a nejrůznějších omezených názorů.
Ale v tom mišmaši názorů a učení a chápání Buddhova učení si můžeme všimnout, tu a tam, že tu něco zazáří, jako by nás něco hluboce zasáhlo. Někdy můžeme narazit na učitele nebo knihu, která se přenesla přes omezené náhledy a dotkla se podstaty. Narazíte na nějakou větu nebo praxi a něco vás trkne. Tudy vede cesta k Buddhovi Gótamovi a jeho zkušenosti. Prostě to cítíte. Je to mimo oblast logiky a argumentů. A pak s rozpaky druhým lidem říkáte, já cvičím to a to, mým učitelem je ten a ten… víte, my jíme maso a nemáme nic proti sexu a penězům… A lidé si klepou na čelo a ptají se: A vy zrovna víte, co ten Buddha objevil, že?
Pokud budeme lidem upírat možnost pustit se do studia a praxe samotného Gótamy, autenticky, nikdo nebude mít vlastně možnost autenticky praktikovat a poznat to, co poznal sám Gótama. To by ovšem byla velká skepse ohledně lidské rasy. Jeden z nás k něčemu podstatnému dospěl, ale teď už – podle některých lidí – nemáte šanci, protože se upínáte k nějaké konkrétní škole nebo způsobu praxe a filozofie. To je velmi, velmi negativistický přístup. Protože to, že něco děláme nějakým konkrétním způsobem, v rámci nějaké tradice, nepopírá podstatnou dimenzi oné zkušenosti, onoho způsobu. Naopak – jen díky přesnému způsobu máme vůbec nějakou šanci dosáhnout toho, co je neomezené a bez kategorií a hranic. Navíc špatně chápat Buddhovo učení a praxi, což je samozřejmě možné, je také něco, co nám neotvírá cestu k Buddhovu poznání. Takže se musíme spoléhat na vlastní upřímnost a intuici a najít učitele, který nám ukáže cestu, a i když to bude konkrétní cesta, jako v případě Dogen Sanghy, která spoléhá na učení a způsob praxe podle mistra Dogena, tak to neznamená, že v její konkrétnosti nemůže být skryt poklad Buddhova učení. A kdo nevěří, že tam ten poklad skryt je, tak nebude mít možnost zcela se této praxi a této filozofii oddat a poznat ji do hloubky, až na kost.
Když přesahujeme své omezené já v praxi zazenu a při práci v kuchyni a na zahradě, není tu žádné omezení, nic, co by se stavělo do cesty naší plné interakce s vesmírným principem. A tak tu nejde ani tak o hloubku poznání, ale o jinou zkušenost člověka – tak běžnou a obyčejnou, jak to jen jde, a přitom tak strašně v moderní společnosti opomíjenou. Zkušenost našeho nepřikrášleného, neintelektuálního, náboženstvím neposkvrněného já. Tato neposkvrněnost je to, co nám Buddha nabízí, a z této neposkvrněnosti se můžeme vydávat jakýmkoliv směrem. Ale kupodivu zjišťujeme, že spíš než rozletět se do všech stran máme potřebu zastavit se, sednout si, přestat analyzovat, přestat hodnotit, prostě jen být, a nejjednodušší způsob, jak prostě jen být, je sednout si na zem a přestat mluvit, přestat horlivě přemýšlet. A nejspolehlivější způsob, jak se v sedě uklidnit a nepodlehnout netrpělivosti, je sednout si rovně, stabilně, prostě sednout si tak, abychom udržovali páteř rovnou a měli dobrou oporu pro tuto rovnou páteř. Tomuto sedu se někdy říká zazen. My mu tak říkáme, ale je to prostě jen sezení, prostá činnost, která nemá tajemství. V tomto sedě si právě Gótama uvědomil, že být člověkem bez příkras, bez hodnocení, bez urputné snahy stát se někým jiným, je podstatou našeho života. Když se takhle na chvíli posadíme, vracíme se ke každodenním činnostem s jiným přístupem. Setřásli jsme ze sebe zbytečné myšlenky a pocity a objevili jsme tichou radost života.
Nelze to nazývat buddhismem, ale prozatím tu není jiné slovo pro naši praxi a filozofii. Ano, i když jde o podstatnou věc, my ji určitým způsobem praktikujeme a filozoficky analyzujeme – tato praxe a filozofie neznamená, že jsme svou podstatnou zkušenost zakalili nebo uzavřeli do nějaké kategorie. Protože od slov hbitě přecházíme k životu.
Vedu malou skupinku v Lotus Centru v Praze, scházíme se každý pátek. Nevím přesně, proč lidé chodí cvičit v pátek zazen s Dogen Sanghou, ale to, že někdo přijde a cvičí zazen a diskutuje upřímně o životě a Buddhově učení je důležitější než něco definitivního si myslet o sobě nebo druhých. Někdy si nejsme jisti, někdy se nás něco dotkne, někdy jsme sebevědomí, někdy ztrácíme sílu něco dělat. To je život. Buddha nám může pomoct uvědomit si, kdo opravdu jsme, ale žít musíme sami.